Norové patří k největším konzumentům kávy na světě. Společně s ostatními skandinávskými národy jí na hlavu vypijí nejvíce na světě. Není divu, že se průměrný Nor cítí být odborníkem na kávu podobně jako průměrný Čech rozumí pivu.
V srpnu jsem zveřejnil čtenářsky velmi úspěšný článek Ježkův statek: Vytvoř značku, prodej s*ačku? Pojednával o tom, že stačí vytvořit imaginární statek a pod jeho značkou kasírovat vysoké částky od naivních biomatek a gastrosexuálů, kteří si myslí, že kupují farmářské produkty. V Oslu zase udělali osly ze snobských hipsterů.
Velkým hitem mezi kavárenskými povaleči v Oslu se stala krásně „vystajlovaná“ kavárna The Secret Coffee Shop. Majitelé ji umístili v módní hipsterské čtvrti Grünerløkka a během prvního měsíce kavárnu poctilo návštěvou asi 3 700 hostů.
V průzkumu spokojenosti označilo 67 % respondentů kávu jako výbornou (doslova kouzelnou), 31 % jako velmi dobrou. Od svého otevření, 1. září tohoto roku, se kavárna stala rychle pojmem po celém městě a kávoví labužníci ji vynášeli do nebes na sociálních sítích i mimo ně.
1. října jim spadla čelist. Z hipsterského zázraku se vyklubala obyčejná káva, kterou prodává tamější řetězec supermarketů Coop.
Někteří se v kavárně po tomto zjištění otočili čelem vzad, ale jiní zákazníci reagovali jako Dannica Elyssa Huertas: „Byla jsem tady už mnohokrát a káva mi tu moc chutná. Je docela vtipné, že jsem nevěděla odkud vlastně je. Kdybych věděla, že je od Coopu, tak bych si jí asi nikdy nekoupila. Ale necítím se podvedena, asi přijdu zase.“
Byli zákazníci podvedeni? „Vše, co jsme říkali, byla pravda. Například, opravdu máme vlastní pražírnu – tu má totiž Coop,“ říká barista kavárny, Andreas Prestmo. Norská profesorka marketingu Ragnhild Silkosetová odkazuje na lidskou přirozenost. „Levné víno prezentované jako drahé chutná lépe. Na to je spousta výzkumů. To samé třeba ukázaly slepé degustace limonád.“
Guerilla marketing norského Coopu silně připomíná reklamní akci Gambrinusu a jeho falešného mini-pivovaru Patron. Ti samí konzumenti, kteří proklínali „Gambrihnus“ a spílali mu do europiv, s chutí vychutnávali „Gambáč“ převlečený za „pivo z malého pivovaru“. Jenže když dva dělají totéž, nebývá to vždy totéž. Velmi hezky to popisuje článek Jak nás doběhl Gambrinus.
„Dobrá tedy, tak jsme si pověděli, že Plzeňský Prazdroj umí uvařit dobré pivo, a že člověk, který ví, kdy, kde a jaké pivo z Plzeňského Prazdroje ochutnat, bude nejspíš spokojený. Háček je ovšem tak nějak v tom, že dobrý Gambáč má člověk šanci ochutnat na několika málo místech, která můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Hnusný, pasterizovaný, mrtvý, máslový, zkažený Gambáč můžete ochutnat v tisících hospod po celé České republice.“
„Zkrátka a dobře, pokud vezmete sud čerstvého nefiltrovaného nebo i nepasterizovaného Gambáče a dodáte jej do hospod, kde jej ještě za čerstva narazí a takto pěkně svěží podávají hostům, není divu, že jsou tito v šoku, že pijí Gambáč. Ona to totiž není otázka nějakých předsudků a nálepek, ale toho, že v naprosté většině hospod je Gambáč prostě hnusné pivo. Aneb, jak nám pěkně doporučují na konci reklamy, zajděte na Gambrinus a udělejte si vlastní názor. Bohužel těch míst, kde je šance narazit na dobrý Gambrinus, mnoho není.“
Od roku 2008 se věnujeme široké škále témat s důrazem na finance, investování a podnikání. Články píšeme srozumitelně, abychom každému čtenáři pomohli objasnit i ta nejsložitější témata. Autor vystudoval ekonomii a management.
