Populární hudba je byznys jako každý jiný a každý profesionální interpret či kapela je více či méně prosperující firmou. Někteří vydělají spoustu peněz a dokážou si je udržet. Někteří mohou být také úspěšní, ale s penězi jim to moc nejde. Důvody jsou různé, ale většinou za nimi stojí špatná finanční gramotnost, podnikatelská nezkušenost nebo nedostatek píle a ukázněnosti.
Na téma hudba a peníze jsme psali v článcích o finančních problémech tuzemské rock/metalové legendy, Aleše Brichty, o dluhopisech Davida Bowieho a v článku Prachatí Depešáci, chudí OMD. Zajímavé jsou i finanční zkušenosti zpěváka dalších elektro-popových Britů.
Phil Oakey, frontman sheffieldských The Human League byl jedním z nejúspěšnějších zpěváků a autorů písní v Anglii a v 80. letech vydělal miliony. Singly jako Don’t You Want Me, Together in Electric Dreams nebo Human slavily úspěchy na obou stranách Atlantiku a i alba Human League se neprodávala špatně.
Problém byl, že kapela nemyslela na zadní vrátka a své miliony rozházela. V první polovině 90. let, kdy hitparádám vládl grunge, brit-pop a elektronická taneční hudba, zjistil Oakey, že nemá, jak zaplatit leasing na auto, natož aby mu zbylo na výplaty jeho spolupracovníkům.
„Pravidlem je, že když je člověk hodně v módě, přijde doba, kdy je zase hodně out. O tom není pochyb. Kdyby byl Kurt Cobain pořád na světě, lidi by se mu smáli do ksichtu,“ řekl Oakey serveru Daily Record v roce 2012. „Problém byl, že nás úspěch změnil. Začínali jsme s 30 librami na týden a hrozně dlouho jsem žil na rybách s hranolkami. Kalhoty jsme kupovali v sekáči. Najednou přišel úspěch a já si mohl koupit super oblečení.“
Elektronické pionýry předtím vedení Virgin Records miliardáře Richarda Bransona tlačilo do různých ústupků – přidat do soundu kapely kytary, použít levnější materiál na obal alba Dare!. Obojí Human League, které krátce předtím označil David Bowie za „zvuk budoucnosti“, striktně odmítli.
„Prošlo nám to, protože jsme jim dlužili hrozně moc peněz.“
Konkrétně šlo o 100 000 liber, které před 35 lety měly samozřejmě výrazně vyšší hodnotu než v současnosti. Společnost Virgin Records již za desku zaplatila a smluvně se zavázala, že ji vydá. Neměla na výběr. Naštěstí pro obě strany se dostavil poměrně nečekaný úspěch. Po něm ale zase přišel čas splácet dluh za komerčně neúspěšná předchozí alba. Zatímco předtím neměla skupina co ztratit, nyní již tuto svobodu ztratila a nadešel čas uměleckých kompromisů a nakonec i pádů.
„Spousta lidí nám říkala, jak jsme skvělí a my jsme jim věřili. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se dostali nohama zpátky na zem. Když jsme si uvědomili, že jsme vyšli z módy, tak jsme z toho byli dost zmatení.“
„Přišel jsem jednou domů ze supermarketu a doma jsem našel exekutory. Naše skupina si koupila auto, ale chodilo nám tak málo peněz, že jsme nestíhali splácet. A tihle hromotluci se bavili o tom, že mi seberou nábytek. Nezvládali jsme platit lidem, kteří s námi spolupracovali. Bylo to drsný.“
„Pořád dostávám docela hodně peněz za Don’t You Want Me, protože je to stále jedna z deseti nejhranějších nahrávek v Americe. Když jsme v roce 1981 udělali album Dare!, mysleli jsme si, že jsme skvělí.“
„Další album jsme dělali v drahém studiu Martina Rushenta, se kterým jsme se následně rozhádali. Pak jsme šli do Air Studios v londýnské Oxford Street, které stálo 1000 liber denně a snažili se album dodělat. Netrvalo dlouho a došly nám peníze. Byli jsme blázni. Pracovali jsme v Londýně od pondělí do pátku, a když jsme jeli domů do Sheffieldu na víkend, tak jsme se ani neodhlašovali z hotelu. Prostě jsme ty místnosti nechali pronajaté a vršily se nám obří účty.“
„Problémy s penězi se nakonec všechny vyřešily. Došel jsem ale k závěru, že si už nikdy nic nekoupím na leasing. Jediná věc, kterou jsem neplatil úplně za hotové, byl můj dům. Vzal jsem si na něj hypotéku. Ale na splátky už si nic jiného nekoupím.“
Za posledních 20 let vydali The Human League pouze dvě řadová alba. O to více se věnují živému hraní, které je dnes mnohem výdělečnější.
„Abych byl brutálně upřímný, děláme to pro peníze. Možná, že já s Joanne a Susan bychom se na to mohli vykašlat, kdybychom chtěli. Ale živíme 17 lidí. Někdy ale musíme udělat koncert pro nějakou firmu, který nám nesedne, a publikum se na nás dívá stylem „Co tady děláte?“.
„Prodáváme svoje cédéčka na koncertech po celém světě, protože hrajeme i tam, kde ani nebyla vydána. Trochu to bolí, protože je to krok zpátky z dob, kdy jsme nechali vyrobit 100 tisíc desek, dali je do distribuce a ty desky se prodávaly samy. Nicméně musíme se přizpůsobovat měnícímu se světu.“
Od roku 2008 se věnujeme široké škále témat s důrazem na finance, investování a podnikání. Články píšeme srozumitelně, abychom každému čtenáři pomohli objasnit i ta nejsložitější témata. Autor vystudoval ekonomii a management.
